Česká republika se pyšní mnoha přírodními, kulturními ba i technickými skvosty, které působí jako turistický magnet a u mnohých se můžeme pochlubit tím, že byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Mnoho takových míst se nachází také na území Středočeského kraje, od Prahy coby kamenem dohodil. Některá dnes vyhledávaná místa vznikla i za pomoci tehdy moderní technické stavby, například železnice. Jedním z takových míst, kde došlo k citlivému propojení nádherných přírodních partií a kdysi moderní stavby je Posázaví a především úsek Sázavy mezi Pikovicemi a Žampachem, který pod dojmem jeho krás nazval tramp a spisovatel Bob Hurikán Zlatým kaňonem.
Od přelomu 19. a 20. století docházely na Klub českých turistů žádosti široké veřejnosti o zpřístupnění nádherného, ale o to víc odlehlého a nepřístupného kraje na nejdolejší Sázavě mezi Pikovicemi a Kamenným Přívozem. Klub českých turistů měl však obavy nejen z náročnosti stavby ve složitém terénu, ale i z velkých finančních nákladů a tak jednání o vybudování stezky podél Sázavy stále odkládal. Počet došlých žádostí však neustával a dokonce ve dvou vlnách skokově stoupnul. Poprvé, když byl zprovozněn poslední – nejnáročnější úsek Místní dráhy z Čerčan do Modřan s odbočkou Měchenice-Dobříš mezi Vraným nad Vltavou a Požáry, dnes Prosečnicí (1. 5. 1900). Tehdy se otevřely partie kaňonu Sázavy alespoň pro cestující, kteří se mohli na ten překrásný kraj dívat alespoň z okének jedoucího vlaku. Podruhé, když byla otevřena Riegrova stezka v údolí Jizery v Semilech vybudovaná místním odborem Klubu českých turistů (20. 10. 1909). To KČT zase dokázal, že když se chce, tak to jde. V Sázavě však uplynulo ještě hodně vody, než se Klub českých turistů začal výstavbou Posázavské stezky vážně zabývat. Bylo to až v roce 1913, kdy byl zvolen nový Ústřední výbor KČT. V roce 1914 předložil Dr. Skála, referent označování cest KČT realistický návrh na zahájení přípravných prací, ale po jeho schválení vypukla Velká válka, která přípravu výstavby Posázavské stezky prakticky zastavila.
K obratu došlo až v roce 1916, kdy člen ÚV KČT Josef Kliment jednal s majiteli pozemků o zřizování turistických cest v Posázaví. Součástí byla také dříve plánované cesta podél Sázavy a tak si pan řídící Kliment vzal výstavbu stezky jako svůj úkol. Vykonal cestu podél Sázavy, podrobně zmapoval krajinu, naplánoval vedení stezky a zpracoval plán pro její výstavbu. Počátkem roku 1917 byla konečně stavba zahájena a do května byl vybudován 1 km stezky. Práce se však z důvodu probíhající Velké války nedařily nakonec byly zastaveny a stavba byla opuštěna. Tou dobou byly vybudovány zhruba 2 km stezky.
Výstavba stezky se opět rozběhla v roce 1919 po skončení války, když se začali muži vracet z fronty a také se zlepšily finanční a materiálové podmínky. Na jaře 1920 byla vybudována Posázavská stezka mezi Pikovicemi a Krhanicemi v délce 15 km. Dne 20. června 1920 se konalo na jejím počátku v Pikovicích slavnostní otevření za přítomnosti majitelů pozemků nebo správců panství, zástupců okolních obcí, Československých státních drah, Pražské paroplavební společnosti, Ústředního výboru KČST (původně KČT) i široké veřejnosti. Posázavská stezka začala oficiálně sloužit turistům a výletníkům a stavební ruch v této části utichnul.
Netrvalo však dlouho a zjistilo se, že úzká stezka kapacitně nestačí. Klub československých turistů (KČST) rozhodnul o tom, že se Posázavská stezka rozšíří a upraví do parkové podoby. V roce 1921 se stavební ruch na stezku vrátil a za plného provozu docházelo k úpravě do dnešní podoby. Úprava byla dokončena v roce 1924 a přitom byla zkrácena na 6,8 km k Brabcovu přívozu na Žampachu.
Od počátku se jedná o velmi významnou stezku, vytvářející společně s tratí Posázavské dráhy, od přelomu 50. a 60. let nazývané trampsky Posázavský pacifik (v letošním roce slaví 125 let svého trvání), neopakovatelný ráz krajiny a tedy i turistický cíl, kam se návštěvníci opakovaně a rádi vrací.